Třicetiletý Jiří Steklý je v současné době společně s Jiřím Procházkou trenérem 1. a 2. třídy. V minulosti hokej sám hrál, byl útočníkem Litvínova, kariéru mu ale ještě v mládežnickém věku ukončily zdravotní problémy.

Jirko, co považuješ za svůj největší hokejový úspěch?
Úspěch? Asi že nás od přípravky do deváté třídy trénoval pan Tomáš Mareš, super kouč. Někdo řekne, že byl tvrdý, ale byl hlavně férový, to se mi líbí, takový chci být i já. Pak s ním zametli. Člověk to byl fajn, měl s námi úspěchy.

Měl jsi v Litvínově za spoluhráče kluky, o kterých je teď slyšet? Prostě známá jména.
Hráli se mnou Ondra Jurčík, Vláďa Eminger. Ondra je teď zase v litvínovském áčku. Vláďa brzy odešel do Finska, pak si nezahrál za reprezentaci, přitom to byl výborný obránce. Teď je v německé nejvyšší lize.

Jaké máš hokejové vzory?
Ovečkina a hlavně Jacka Hughese. V minulosti to byl Patrik Eliáš.

Než si zase začneme povídat o hokeji, řekni něco o sobě.
Mám rodinu, dceru. Dcera Eli a hokej je pro mě alfou a omegou všeho, hokej neustále rozebírám a společně s Prochym probíráme, co by mohlo být dobrý na ledě a fungovat.

A dáš Eli na hokej?
Ona by i chtěla, jsem pade na pade. Vím, co to obnáší. A nechci být na ní drsný. Je to tatínkova princezna. Hokej a princezna, to nejde moc do sebe. (úsměv)

Teď k tvé kariéře. Musel jsi ji předčasně ukončit. Co se stalo?
V Litvínově jsem byl do dorostu. Měl jsem něco se srdcem. Jel jsem na bránu v tréninku, ale probral jsem se až u rolbárny v sanitce. Vyloženě mi nezakázali hrát, ale spíš jsem měl v hlavě blok, že se mi může něco stát. Mám vrozenou vadu chlopně, na operaci bych nešel. Jezdil jsem i do Motole na vyšetření, kde se nakonec ukázalo, že to možná ani od srdce nebylo. Ale nikdo mi neřekl nic definitivního. Neslyšel jsem, že to není od srdce, bál jsem se. Pak jsem ještě hrál chvíli v Bílině, byl tam zainteresovaný pan Machulda, hrála se tam druhá liga. Ale to pro mě nemělo význam.

Jak jsi to vše prožíval? Hokej byl tvůj život...
Bylo to smutné, protože do té doby jsem byl každý den na zimáku. Teď jsme se k tomu s Prochym vrátili, zase tu jsme každý den. Vyhovuje nám to. Má to pro a proti - kdybych hrál dál, tak třeba nepoznám kolektiv Huskies a všechny okolo.

Co jsi tedy místo hokeje začal dělat?
Šel jsem učit na střední školu technickou v Mostě, tam jsem učil sedm let. Já mám duchcovskou průmku, pak mě posílali na vysokou školu, ale to není nic pro mě. Učil jsem technické předměty, měl jsem osmnáctileté a devatenáctileté děti. Poslouchali, v pohodě.

Měl jsi autoritu?
Snažil jsem se být normální, chovat se k nim přirozeně, zbytečně netlačit na pilu, nebudovat si autoritu, ta přijde sama. Byli tam učitelé, kteří učili 30 - 40 let, ale děti je měly na salámu. Snažím se být přirozený i na hokeji.

A jak ses vlastně k Huskies dostal?
Bývalý vedoucí 7. třídy Míra Vacek byl u nás ve škole, dal se do řeči s ředitelem školy, jestli někoho nezná ohledně hokeje. Začínal jsem pod Martinem Cimrmanem a hned mě to chytlo. Teď mám 1. a 2. třídu, malé děti jsou tvárné, Chceme si je vychovávat. Byl jsem u sedmáků od čtvrté třídy. Kvůli časovému vytížení jsme od sedmičky s Prochym odstoupili, ale Martinu Cimrmanovi jsme připraveni v případě potřeby pomoct.

Už jsme se bavilo o autoritě. Jsi na malé děti tvrdý? Nebo spíš kamarádský?
Jednáme s malými tak, abychom jim nastavovali už odmalička limity - aby věděli, jak jak se chovat, aby například zdravili paní uklízečku, trenéry. Snažíme se je k tomu hokeji vést, nastavit jim na něj hlavu. Lásku k hokeji musí získat v ranném věku. Horší je to s rodiči.

Kecají do toho?
Občas do toho kecají. Hlavně se jim nelíbí rozdělení týmů při turnajích a tak.

A jakého jsi ty názoru?
Já zastávám názor, že by se mělo hrát podle výkonnosti. Takže áčko, to jsou ti, kteří už jsou dobří. Pak béčko, kde jsou ti, kteří to tolik neumí, ale snaží se dostat na úroveň áčkařů. A pak jsou děti, které chodí na hokej spíš kvůli rodičům, z donucení. To se dá poznat. Bohužel jich není málo.